Za Nikosem Kazantzakisem
Ταξίδι στο Νίκο Καζαντζάκη
Follow Nikos Kazantzakis

     Naprosto neoficiální, subjektivní a tak trochu emotivní zpráva o cestě za Nikosem Kazantzakisem i o něčem jiném ...
     Úvodem upozorňuji, že čeká-li čtenář těchto řádků oficiální zprávu o akci Klubu přátel Řecka , obsahující jmenný seznam účastníků a chronologický itinerář zájezdu, udělá lépe, nebude-li moje povídání vůbec číst. Moje povídání je totiž takové, jaké je mému srdci nejbližší - jsou v něm vlastní pocity, vjemy, imprese i tajná vyznání,což pochopí asi jen ti, kteří jsou se mnou naladěni na stejnou strunu a ochotni přijmout můj přístup...
     Výlet na Boží Dar, pořádaný v sobotu 19. 5. 2001 Klubem přátel Řecka, měl několik základních cílů: podívat se na zasklenou vitrínku muzea v Božím Daru, která připomíná pobyt Nikose Kazantzakise v této lokalitě v letech 1929-1932, odevzdat muzeu Kazantzakisovu bustu a položit květiny k jeho pomníčku.
     Oslavy máje v obci Lubenec, kterou náš autobus dopoledne projížděl, jakoby symbolizovaly tu hezkou a přátelskou náladu, která v autobuse vládla. Poté, co si některá naše děvčata s lubeneckou mládeží zatančila přímo na silnici, jsme pokračovali v cestě.
     Po deštivém a nevlídném pátku to vypadalo, že nám je Uranos přece jen trochu nakloněn. Ne že by bylo zářivě jasno, ale občas se objevil i kousek modré oblohy, a co hlavně - nepršelo.
     Kolem poledne se ocitáme v nejvýše položeném městě České republiky - Boží Dar leží v nadmořské výšce 1.028 m. Odpovídá tomu i venkovní teplota - přibližně 10 stupňů Celsia. Klepeme se zimou a docela rádi se jdeme ohřát do místního muzea. Výklad paní profesorky Dostálové byl tak bezprostřední a milý, že se snad nenašel nikdo, kdo by jejímu improvizovanému, leč velmi fundovanému a zajímavému proslovu spontánně nezatleskal.
     Oběd ve stylové restauraci U Kindlů předčil všechna naše očekávání. Velice hezké prostředí, příjemná obsluha a dobré jídlo včetně nápoje, na které byli účastníci výletu pozvání Klubem přátel Řecka, to všechno přispělo ke skvělé náladě, kterou ani ta "kosa" venku nemohla pokazit.
     Z Božího Daru odjíždíme přes Jáchymov do Karlových Varů. Tady si dovolím tu - už tak trochu avizovanou - malou subjektivní a emotivní odbočku. Kdysi dávno - někdy v minulém století - jsem jezdila do Karlových Varů jako tlumočnice německých mládežnických skupin. Tehdejší Karlovy Vary mě okouzlily. Měly svou neopakovatelnou atmosféru a měla jsem je strašně ráda. I později se v tomto městě nad říčkou Teplou velmi dařilo mým citovým vazbám. A tak se Karlovy Vary pro mě staly takovým nepsaným dluhem - prostě chtěla jsem se tam ještě někdy podívat. Což se stalo právě v sobotu 19.května. Jenže .. Něco se změnilo. Krásné české lázeňské město je najednou luxusní a lesklá výkladní skříň, z níž se původní kolorit poněkud vytrácí. Jistě, čas se nezastaví a je nutno to tak brát. Jenže mně to najednou připadalo, jako když si léta někoho idealizujeme, pak ho potkáme a zjistíme, že už to vlastně dávno není ten z toho snu. No nic, asi je to dobře. Viděla jsem zase Karlovy Vary. Jsou pořád krásné, možná krásnější než dřív. Ale už o nich nebudu snít ...
     A to je vlastně asi skoro všechno. Z Karlových Varů jsme se už vrátili do Prahy, projížděli jsme kolem chmelnic a žlutých lánů rozkvetlé řepky, občas vykouklo sluníčko - výlet se zkrátka vydařil.
     Po šesté hodině večer jsme se u autobusu loučili s pocitem, že jsme prožili něco moc hezkého. A jako červená nit se tím vším vine vztah a láska k Řecku, která nás všechny spojuje. Čechy, Řeky - záleží na tom? Záleží spíš na tom společném tlukotu našich srdcí.A pokud tohle potrvá, pak všechny další výlety musí být nutně stejně hezké a vydařené jako ten sobotní, který doslova- mohu-li mluvit i za ostatní - pohladil duši ...

JUDr. Hana Roubíčková, květen 2001
Fotografie: Mgr. Martin Roubíček