Georgios S e f e r i s
výběr z básnické tvorby
přeložila prof. Růžena Dostálová
V mořských jeskyních
V mořských jeskyních
tam je touha, tam je láska,
tam je okouzlení –
jak tvrdou lasturu
můžeš je podržet ve své dlani.
V mořských jeskyních
dlouhé dny jsem se díval do tvých očí,
nepoznával jsem tě a ani tys mne nepoznala.
Květy na skále
Květy na skále poblíž zeleného moře
s žilkami, jež připomínaly dávné lásky
lesknouce se v podvečerním svitu,
květy na skále podoby tváří,
jež přišly za mlčení a ticha
a hovořily se mnou
pak dovolily mi, abych se jich tiše dotýkal
mezi borovicemi a vavřínem i platany.
Já prožil jsem svůj život
Já prožil jsem svůj život, /já prožil jsem svůj život/ stále jen cesty
uprostřed zažloutlých stromů, do nichž prudce bičoval déšť,
na tichých březích těžce spočívaly bukové listy
žádné světlo v jejich korunách;
je večer.
Na skrytém pobřeží
(zhudebněno)
Na skrytém pobřeží
bílém jak křídla holubice
v žáru jsme leželi žízníce
voda však nebyla svěží.
Do zlatého písku
její jméno jsme psali
brzy však je vánky vzaly
z písma nenechaly ni rysku.
S jakou vášní a touhou
naše srdce, náš dech
život chtěl uchopit, jeho běh –
bylo to však mýlkou pouhou.
Zahrada s vodotrysky
Zahradu s vodotrysky v dešti
uvidíš jen z nízkého okna
za kalným sklem. Tvůj pokoj
ozáří jen plamen krbu
a občas, jak v dálce blýskne se na časy, vystoupí
vrásky na tvém čele, můj starý příteli.
Zahradu s vodotrysky, kterous měl na dosah,
tep jiného života, pryč od rozbitých
mramorů a tragických sloupů,
taneční rej pod oleandry
poblíž nových kamenolomů,
kalné sklo oddělí od tvých časů.
Už nebudeš dýchat, hlína a míza stromů
vytrysknou z tvé památky a udeří
na sklo, na něž nyní buší déšť
vnějšího světa.
Na cizí verš
J. Du Bellay:
Heureux qui comne Ulysse…
Šťasten, kdo vykonal cestu Odysseovu,
šťasten, jestliže při odjezdu pocítil silný dar lásky,
která tkví pevně v jeho těle
jako žíly, v nichž vřele tepe krev.
Lásky nekonečného rytmu, nepřemožitelné
jako hudba i věčné,
protože zároveň s námi se zrodila, a
zemřeme-li jednou, nepoznáme ani my či jiný snad,
zda smrt najde i ona.
Prosím Boha, aby mne naučil říci
v okamžiku velkého štěstí, jak velká je
tato láska.
Sedím někdy obklopen cizotou a naslouchám
jejímu vzdálenému hlasu, jenž podobá se
hukotu moře, který se smísil s podivnou bouří.
A zjevuje se přede mnou, znovu a znovu,
stín Odysseův, s očima zrudlýma
solí mořských vln,
s nenasytnou touhou spatřit znovu kouř,
který stoupá z krbu jeho domu
i svého psa, který zestárl čekaje u dveří.
Tyčí se nade mnou a rty, které pokryla
mořská pěna, šeptá slova naší řeči,
jak mluvila před třemi tisíci lety.
Napřahuje ke mně dlaň rozdrásanou lany i kormidlem,
s kůží zničenou drsným severákem, žárem i sněhovou bouří.
Řekl bys, že se chystá vyhnat nelidského Kyklópa,
který se dívá jedním okem,
či Sirény, jejichž hlas tě zbaví všech vzpomínek,
či Skyllu nebo Charybdu z naší mysli
všechny ty podivné obludy, které nám nedovolí
pomyslet, že i on byl člověk, který na světě
bojoval se svou duší a tělem.
Je to velký Odysseus, ten, který poradil,
aby Achájci udělali dřevěného koně a dobyli tak Tróje.
Zdá se mi, že přichází, aby mě přiměl,
abych i já udělal dřevěného koně a dobyl
své vlastní Tróje.
Hovoří tiše a klidně, bez vášně, řekl bys,
že se na mne dívá jako otec,
nebo jeden ze starých rybářů, kteří
opřeni o své sítě za bouří a větru
mi zpívali za dětských let píseň
o Erotokritovi se slzami v očích
Tehdy jsem se ještě ve snu třásl naslouchaje
vyprávění o zlém osudu Areté
sestupující po mramorovém schodišti.
Vypráví o těžké plavbě, až cítíš plachty lodi
vzduté touhou a duši,
jež se stává kormidlem.
A náhle jsi sám uprostřed noční tmy
a bez cíle jako pleva na mlatu.
Jak hořké je vidět, jak tví druzi se topí
uprostřed bouřících živlů, jak strženi jsou
jeden po druhém.
Jak podivné nabýváš odvahy v hovoru s mrtvými,
když tu už ti živí
co čekali
hovoří … vidím jeho ruce, které dovedly vyzkoušet,
zda na přídi pevně drží Gorgona,
a nyní mi dávají klidnou modrou hladinu
v samém srdci bouře.
Červnové dny r. 41
Kréta, Alexandrie,
Jižní Afrika:
Květen – září ’41
Nový měsíc vyšel nad Alexandrií
a držel starý v náručí
my šli směrem k Sluneční bráně
s temnotou v srdci – tři přátelé.
Kdo by se teď chtěl vykoupat ve vodách Proteových?
Proměnu – tu jsme hledali v létech mládí
plni tužeb, kterou si hrály jak velké ryby
v mořích, jež náhle vyschla:
věřili jsme ve všemohoucnost těla.
A teď vyšel nový měsíc se starým v objetí.
Krásný ostrov raněný
leží v krvi, tichý ostrov, mocný ostrov, bez viny.
Naše těla jsou jak zlomené větve,
jak kořeny ze země vyrvané.
Naše žíznivá touha –
mramorový jezdec
u tmavé Sluneční brány –
neví, co chtít: jen stojí tu na stráži
vyhnána sem do krajů
u hrobu Alexandrova.
Námořník Stratis u Mrtvého moře
Někdy vidíš na kapličkách vybudovaných na legendárních místech
příslušný citát z evangelia v angličtině a pod ním nápis:
«THIS IS THE PLACE, GENTLEMEN».
(Dopis S. z Jeruzaléma)
červenec ’42
Jerusaléme, město bez vlády,
Jerusaléme, město utečenců.
Někdy v poledne vidíš
jak po asfaltu cesty se žene
hromádka roztroušeného listí –
Tažní ptáci táhnou pod sluncem
ty však nezvedneš ani hlavu.
Jerusaléme, město bez vlády!
Neznámé jazyky Babylónu,
jež nemají žádný vztah ke gramatice
ani k Životům svatých či k žaltáři
jejž učili tě slabikovat na podzim
když uvázali rybářské bárky k hrázím;
neznámé jazyky přiklížené
jako vyhaslé zbytky doutníků k zesláblým rtům.
Jerusaléme, město utečenců!
Ale jejich oči všechny říkají totéž slovo,
ne ono slovo, jež se stalo člověkem, bože můj smiluj se nad námi,
ne cesty za poznáním nových míst,
ale zatmělý vlak útěků v němž kojenci
jsou krmeni špínou a hříchy svých rodičů
a dospělí cítí propast
jež roste mezi tělem –
jež zůstává zpět jako zraněný velbloud –
a duší s nevyčerpatelnou odvahou – aspoň tak říkají.
Vezou je také lodě
vzpřímené jak balsamovaná knížata
v podpalubí, aby jednoho večera přistáli
měkce mezi chaluhami v hlubinách.
Jerusaléme, město bez vlády!
K řece Jordánu
tři mniši přivezli
a k břehu přivázali
rudou plachetnici.
Tři ze Svaté hory
pluli tři měsíce
a přivázali k větvi
na břehu Jordánu
obětní dar utečence.
Tři měsíce se postili
tři měsíce žíznili,
tři měsíce nespali
přišli ze Svaté hory
ze Soluně
tři zotročení mniši.
Všichni jsme jako Mrtvé moře
mnoho sáhů pod hladinou Egejského moře.
Nuže pojď se mnou, ať ukáži ti to místo:
V mrtvém moři
nejsou ryby
nejsou chaluhy
ani ježci
není tu život.
Nejsou tu živočiši
co mají žaludek
aby mohli hladovět
aby mohli živit nervy
k snášení bolesti.
THIS IS THE PLACE, GENTLEMEN!
V mrtvém moři
opovržení
je zbožím
nikoho
nikdo na ně nemyslí.
Srdce a myšlenka
tuhnou v sůl
jež je trpká
a stávají se světem
nerostů.
THIS IS THE PLACE, GENTLEMEN!
V mrtvém moři
nepřátele i přátele
děti a ženu
i příbuzné,
jdi hledat.
Jsou v Gomoře
pod zemí velmi šťastní
a nečekají
žádnou zprávu.
GENTLEMEN,
pokračujeme v naší obchůzce
mnoho sáhů pod hladinou Egejského moře.
Poslední zastávka
Cava dei Tirreni, 5. října 1944
Málo je měsíčních nocí, jak měl jsem je rád.
Slabikuješ abecedu hvězd
pokud dovolí to únava končícího dne
a nabýváš nových myšlenek i nových nadějí,
pak zřetelneji můžeš číst.
Teď když sedím tu nečinně a přemýšlím o tom °) -
jen málo je měsíců, jež utkvěly mi v paměti
ostrovy s barvou zarmoucené svaté Panny v pozdním novoluní
či záře měsíce v severních městech, jež vrhá někdy
do bouřlivých ulic, řek i na lidské údy
jakousi těžkou ztrnulost.
A přece včera večer zde, na této poslední stanici
kde čekáme, až hodina návratu se rozední
jako dávný dluh, peníz, jenž léta čekal
v lakomcově truhle, až konečně
nastal okamžik splacení a slyšíš
jak mince cinkotem padají na stůl;
v této tyrhénské vsi za salernským mořem
za přístavy návratu, kde vrcholí
podzimní bouře, měsíc
vyplul z mraků a domy
na protějším svahu se zaleskly emailem:
ticho je milé měsíci.°°)
I to je řetěz myšlenek, způsob
jak promluvit o věcech jež těžko přiznáváš,
v hodinách, kdy už nemůžeš,
příteli, který tajně uprchl a přináší
vzkazy z domova a od druhů,
musíš rychle otevřít své srdce
aby tě vyhnanství nepředešlo a nezměnilo ho.
Přicházíme z Arábie, Egypta, Palestiny a Sýrie:
maličká říše Kommagenská,
jež vyhasla jak světlo malé lampy
mi často přichází na mysl,
i veliká města, co žila tisíce let
aby stala se pastvinami pro dobytek
poli osetými třtinou a kukuřicí.
Přicházíme z písku pouště od moří Proteových,
duše zničené veřejnými hříchy,
každý ve své hodnosti jak pták ve své kleci.
Deštivý podzim v této díře
rozdírá ránu každého z nás
či jak bys to jinak nazval: nepřízeň, osud
nebo jen špatné zvyky, podvod a klam°°°),
či dokonce sobecká snaha sklízet ovoce z krve jiných.
Za válek člověk se rychle odírá
člověk je měkký, jak svazek trávy;
rty a prsty jež touží po bílé hrudi
či jež se přivírají v záři dne
a nohy ochotné běžet i v únavě
při sebemenším znamení zisku.
Člověk je měkký a žíznivý jako tráva,
nenasytný jako tráva, jeho nervy jsou kořeny a rozpínají se
v době žní.
Chce raději aby kosy zněly na jiném poli,
někteří v době žní
křičí aby vyhnali ďábla
druzí se zaplétají uprostřed svého bohatství, jiní zas řeční.
Nač zapřísahání, bohatství, řeči
když živí jsou daleko, nač to vše?
Je člověk někdy něčím jiným?
Není to toto, co dává život?
Je čas setby, je čas sklizně.
Stále totéž a totéž, řekneš mi, příteli.
Avšak myšlení uprchlíka myšlení zajatce
myšlení
člověka který sám se stal zbožím –
zkus změnit je – nemůžeš.
Snad by byl chtěl zůstat králem kanibalů
a promarňovat síly o něž nikdo nestojí
procházet se poli agapanthů°°°°)
a poslouchat bubny pod bambusovým stromem,
když tančí dvořané s hroznými maskami.
Ale krajané, již kosí sekerami a pálí jak
borovice – vidíš ji
v tmavém vagónu, bez vody, rozbitá okna
noc za nocí
či na hořící lodi, která se musela potopit podle statistik,
to pevně utkvělo v mozku a nezmění se
to vrylo obrazy jako ony stromy
jež vrhají své větve do panenských lesů
ty utkví pak v zemi a znovu vyraší;
vrhají větve a vyraší postupujíce
míli za mílí;
naše mysl je panenský les zabitých přátel.
A hovoříme-li k tobě v pohádkách a podobenstvích
to jen proto, aby ti to znělo příjemněji, opravdu nelze
rozmlouvat o hrůze poněvadž je živá
a stále němě kráčí vpřed:
po kapkách padá do dne po kapkách padá do spánku
bolest jež zraňuje naši paměť.°°°°°)
Nuž chci mluvit o hrdinech, promluvit o hrdinech:
Michal, jenž uprchl s otevřenými ranami z nemocnice
snad on mluvil o hrdinech, když za oné noci
vlekl svou nohu zatemněným městem,
řval a drásal naše utrpení: ”Do tmy
jdeme, odcházíme do tmy, vpřed…”
Hrdinové odcházejí do tmy.
Málo je měsíčních nocí, jak je mám rád.
°)Věta z úvodu Pamětí kapitána Makrijannise, jednoho z velitelů řeckého povstání protiTurkům r. 1821. Seferis byl obdivovatelem tohoto díla.
°°)Amica silentia lunae. Vergil, Aen. II 5.
°°°)Makrijannis, Paměti II, 258.
°°°°)africké lilie.
°°°°°)Aischyl. Agamnenon 179-180.
”Po aspalathech …”
(Platón, Ústava 616 a)
Jak krásný byl Sunion v onen den Zvěstování,
když vrátilo se jaro.
Maličko zelených listů kolkolem na skalách rezavých
červená hlína jen a aspalathy
nastavující a nabízející své velké trny a žluté květy.
V povzdálí starodávné sloupoví jak struny harfy jen ozvěnou ještě zní…
Tišina.
Co asi připomnělo mi onoho Ardiáia?
Jedno slovo z Platóna snad, ztracené v bludišti paměti;
a jméno nažloutlého keře
nezměnilo se nic od oněch dob.
Večer jsem vyhledal ten úryvek:
”Jej spoutali na rukou i nohou” prý
”jej hodili na zem a ztloukli
jej vláčili sem a tam a smýkali jím dlouho
zas po aspalathech plných bodláčí
pak odešli a svrhli jej do Tartaru, kus hadru.”
Tak dole v podsvětí zaplatil za své zločiny
Ardiáios z Pamfýlie, ničemný tyran.
prof. Růžena Dostálová
15. 12. 2000
|