CO KDYŽ: Řecký oheň - Napalm minulosti? (1)

       …A ŘEKOVÉ MĚLI OHEŇ
       O této zbrani víme, až na "maličkost", a to, z čeho se vlastně vyráběla, prý všechno. Všechno? Opravdu? Nebylo by lepší říci, že o řeckém ohni nevíme skoro nic? Jen několik historických údajů. Podívejme se na ně.
       V roce 673 n. l. došlo k obléhání Konstantinopole Araby. Nevypadalo to pro obyvatele byzantského města nijak slavně a můžeme se jen domýšlet, jak by obléhání skončilo, nebýt mechanika Kallinika z Héliopole. Tento muž předal totiž byzantskému vladaři recept na zázračnou zápalnou směs, které nic neodolá. Nevíme, jak ji nazval Kallinik, ale mezi jeho současníky se vžil název "řecký oheň". Výrobu tedy neznáme, ale užití ano. Zápalná směs se vlila do dobře uzavřené nádoby, kterou vrhací stroje dopravily do řad nepřátel. Nádoba se po dopadu roztříštila a látka se z ní vylila. Okamžitě, jakmile přišla do styku se vzduchem, vzplála. Pokud tento oheň lidé hasili vodou, nedobře dělali, protože voda mu ještě přidávala na intenzitě. Řecký oheň dokázal prý uhasit pouze ocet. Tato zbraň se používala skoro osm století (poslední zpráva o jeho použití se objevuje v záznamu o obléhání Cařihradu Turky v roce 1453). Její používání se postupně zdokonalovalo. Nádoby nahradily trouby vyložené mědí, kterými se za pomoci dmychadel, násosek a pump vystřikoval řecký oheň na nepřítele. Podle některých badatelů k tomu bylo ještě využíváno energie hořících plynů. Tím vysvětlují dobové zápisy, podle kterých bylo tryskání kapaliny provázeno hlasitým, hrůzu vzbuzujícím burácením.

       antická válečná loď
       Řecký oheň, stačilo jen vyslovit tato dvě slova a nepřítel v hrůze prchal. Byzantinci navíc využili i psychologii. Trouby vrhající tento oheň byly zamontovány ve vozech, které měly podobu divokých zvířat a draků. Draci s rourou v těle byli i neodmyslitelnou součástí přídí lodí. Píše o tom ve své knize Taktika Lev VI. (866-912): "…Jak káže zvyk, je třeba vždy míti na přídi korábu troubu vyloženou mědí a sloužící k metání tohoto ohně na nepřítele…" Muselo to být něco strašného, saň chrlící oheň, který nejde uhasit vodou. Byzantská říše měla hrůznou zbraň. Její význam si císařové brzo uvědomili. Lev Moudrý nařídil přípravu této zbraně pouze v tajných laboratořích. Konstantin VII. Porfyrogennotos prohlásil výrobu této zápalné látky za státní tajemství. V knize De administrando imperio (O správě říše) píše svému následníku: "…Musíš se starat především o řecký oheň. A pakliže se někdo opováží tě o něj požádat, tak jak často žádali nás, odmítej tyto prosby a odpovídej, že oheň byl zjeven Konstantinovi, prvnímu císaři křesťanů, andělem…" A tento císař šel ještě dál, aby skutečně ochránil výrobní tajemství bojové látky, nechal vytesat do oltáře v chrámu kletbu na toho, kdo by předal oheň cizozemcům. Byl to zřejmě dobrý psycholog a jeho nástupci dost tupí pověrčivci či naopak rovněž chytří kalkulátoři. Ať tedy byl na byzantském trůnu ten nebo ten, po staletí se toto tajemství podařilo uchovat a udržet si ohnivý monopol. Tento jim skončil až v roce 1210, kdy jeden panovník přišel o trůn. Sesazený císař Alexios III. se uchytil u inonijského sultána. Ten se k němu choval nadmíru přívětivě a Alexios III. se bez trůnu necítil zřejmě vázán zachovávat tajemství, teď už svých osobních nepřátel. Podle všeho byl roku 1218 při obléhání Damietty Araby proti křižákům použit řecký oheň. Tajemství přestává být tajemstvím a řecký oheň podle dochovaných zpráv začíná používat prý kdekdo… Byzantinci, Arabové, Rusové. V roce 1301 Novgorodští dobyli Landskrony za použití tohoto ohně. Ve svém zbrojním arzenálu ho měli i Turci. Hrůzná zbraň se stala výzbrojí mnoha armád. Znepřátelené strany si postupně rozmýšlely použít ji v boji, protože věděly, že je čeká vzájemné sežehnutí. K nerozšíření této zbraně zřejmě také přispěl druhý lateránský koncil už v roce 1139, který zakázal používání řeckého ohně ve vzájemných bitvách mezi křesťany. V letopisech ze 13. a první poloviny 14. stol. už o řeckém ohni a o jeho použití v bitvě nacházíme velice sporadické zprávy. A úplně poslední je ta z roku 1453. Pak kroniky i ostatní dochované písemnosti o řeckém ohni mlčí. Upadl by úplně v zapomnění nebýt různých alchymistů, chemiků, dobrodruhů, kteří chtěli přijít na jeho výrobní postup a stát se slavnými.

       KTERAK UVAŘITI NEUHASITELNÝ OHEŇ
       Výrobní tajemství týkající se zbraní jsou ta nejstřeženější na světě. Dodnes nám neznámé složení řeckého ohně je toho nejzářnějším příkladem. Výroba zbraní je zároveň tou nejsledovanější. Odjakživa si říše a státečky vzájemně posílaly špióny, aby zjistily, co ten druhý na ně kuje. Nejinak tomu bylo i v době Byzance. Kolik asi lidí pracovalo na pokusech jak "uvařit" ten hrozný, neuhasitelný oheň. A kolika se to asi podařilo? Možná, že přesné znění receptury, která nesměla být nikdy nikde zaznamenána, zaniklo s posledním zavražděným vědcem, který ji připravoval. Podle pověstí se totiž tato látka vyráběla někde v podzemních dílnách, snad pod Cařihradem. Mlčenlivost dělníků byla zajištěna vyříznutím jejich jazyka a vědci byli na celý život odsouzeni pobývat ve sklepeních laboratoří. S pádem Cařihradu vydal panovník poslední rozkaz, popravit všechny vědce, kteří znali tajemství ohnivé zbraně. Jelikož o jejím pozdějším použití nic nevíme, zřejmě se pak už nenašel člověk, který by ji uměl nebo chtěl vyrobit. A co receptura, kterou prozradil sesazený císař? A skutečně ji prozradil? Znal ji vůbec celou nebo to byla výsada někoho jiného? Vypadá to, že ty ostatní národy pravý řecký oheň nevlastnily. Ti, kteří tvrdili, že znají jeho složení, se zřejmě mýlili, či lhali. Podívejme se blíže na jejich receptury. Byzantská princezna Anna Komnenovna (1083-1148) měla zřejmě zálibu ve zbraních a chemii, jak jinak ušlechtile vysvětlit její velkou snahu přijít na složení řeckého ohně? Tato dáma nám zanechala částečnou recepturu. Je v ní síra, smůla a tekutina z nějaké dřeviny. Nic víc ani nic míň. V blíže neurčeném arabském rukopise z roku 1193 se doslova píše: Řecký oheň - to je kerosin, síra, smůla a dehet. Marcus Graecus ve 13. století napsal: "Řecký oheň připravuj takto: vezmi čistou síru, zemský olej (ropa), svař, přidej koudele a zapaluj."
       Ze 13. století pochází i další recept. Tentokrát se válečnou zbraní zaobíral mnich Vincentius Ballovacensis, a ten popsal složení takto: "Abychom získali řecký oheň, musíme vzít stejné množství rozpuštěné síry a dehtu, čtvrtý díl opopanaxu (rostlinná šťáva) a holubího trusu. Všechno to, dobře vysušeno, jest rozpustiti v terpentýnu či kyselině sírové, načež se to přelije do pevné uzavřené skleněné nádoby a zahřívá po patnáct dní v peci. Nato se obsah nádoby předestiluje na způsob alkoholu a v této podobě se uchovává." Takto tedy viděl řecký oheň středověk - a co osvícené 19. století? V roce 1847 v Paříži zveřejnil Ludovicus Lalland svůj názor, že složení řeckého ohně a střelného prachu musí být totožné. Tomuto názoru oponuje v roce 1960 anglický vědec J. Partington ve svém díle Dějiny řeckého ohně a střelného prachu. Podle tohoto vědce byl řecký oheň rosolovitá kapalina složená z lehkých frakcí vznikajících při destilaci ropy a dále ze smůly a síry. Partington si myslí, že to nemohla být žádná látka připomínající střelný prach a z tohoto důvodu vylučuje z jejího složení ledek. Další vědec, který se k tomuto tématu vyjádřil třicet let před Angličanem, byl Němec A. Stetbacher. Ve své knize Střelný prach a trhaviny napsal: "…řecký oheň se skládá ze síry, smůly, asfaltu a páleného vápna." Podle něj se směs v dotyku s vodou zahřívala, přičemž se teplem vznikajícím hašením vápna vypařila část hořlavin, čímž sloučením se vzduchem vznikala výbušná směs. Receptů by tedy bylo dost, ale pravděpodobně žádný není ten pravý. Zkusme se na všechno podívat znovu.

Josef Zábranský, JITA Splítková