Karolos Tsizek v Praze

       S řeckým cestovním pasem, s italským vzděláním, avšak s českým rodopisem přiletěl na křídlech OK 419 prvého dne měsíce června ze Soluně do Prahy řecký občan Karolos Tsizek a český vlastenec Karel Čížek v jedné osobě. Kdo zná překlady básní Jiřího Wolkera, Petra Bezruče do jazyka novořeckého, rozpomene se ihned, že jejich autorem je právě Karel Čížek. Narodil se českým rodičům v italské Brescii u Adra v milánském kraji L.P. 1922. Do české vlasti se dostal v roce 1928, kdy žil ve Volyni, ale již léta následného se s ním setkáváme v Řecku, v Soluni. Zde vystudoval v neklidném čase 1939 italské lyceum. Následujícího roku se seznamuje s Nikosem Gavriilem Pedzikosem a jeho literárním a uměleckým kruhem. V letech 1945 až 1948 spolupracuje s časopisem Kochlias. Do této doby spadá úsilí mnohých Čechů o návrat do Československa. Vyplňují složité dotazníky, čekají na odpověď úřadů. Rodina Karla Čížka se nakonec rozhodne zůstat v Řecku. Karel Čížek zde vystuduje v roce 1950 na soluňské universitě A.P.T historii a archeologii. V době 1954-1961 byl učitelem italštiny, překladatelem a tlumočníkem. V roce 1957 přijímá pravoslavný křest a žení se. Spolupracuje s literárním časopisem Diagonios - v roce 1958 zde vychází jeho převod vybraných básní Jiřího Wolkera pod názvem Okto piimata - nakonec se stává do roku 1994 i jeho uměleckým spolupracovníkem a podílí se na jeho grafické úpravě. V roce 1964 žádá o řecké občanství, to získal však až v roce 1987. V Goetheho institutu v Soluni má v roce 1966 výstavu vlastního malířského díla. V roce 1968 získal na A.P.T. univerzitní diplom z oboru italský jazyk a literatura. Je členem Malé obrazárny Diagonios, v roce 1978 zde měl vlastní výstavu. V roce 1986 se stává členem společnosti S.K.E.T.V.E., která pořádá výstavy v Řecku a zahraničí. V letech 1987-1995 spolupracuje s časopisy To Tram, Entevktirio, To Paramilito.
       Jeho práce byla odměněna v roce 1961 1. cenou za obálku časopisu O Tachidromos, v roce 1962 pak 2. cenu za plakát města Soluně, v letech 1964, 1967 a 1971 uznáním za návrh plakátu pro mezinárodní výstavu v Soluni, v roce 1970 uznáním za plakát pro filmový festival v Soluni, v roce 1989 1. cenou za plakát města Soluně. Italské ministerstvo zahraničních věcí jej v roce 1960 vyznamenalo čestnou cenou Medaglia di Benemerenza Culturale. V roce 1981 mu byla udělena cena Cittá di Monselice za překlad italské literatury. Řecko si jeho život a tvorbu trvale připomíná bibliografickými knihami Karolos Tsizek z roku 1958 a O Zografos Karolos Tsizek z roku 1976.
       Po všech těchto poctách přijíždí letošního roku do Prahy, aby od Ministerstva zahraničních věcí převzal po kratším pražském pobytu 4. června Cenu Jana Masaryka Gratias Agit 2002. Druhého dne po příletu stráví večer s ředitelem Odboru pro krajanské a kulturní styky MZV ČR v hotelu Schwaiger v Bubenči, kde je ubytován, třetího dne dopoledne jej čeká prohlídka slavnostních místností Pražského hradu, v poledne přijetí v Senátu komisí pro krajany, prohlídka interiéru a nově otevřené zahrady Valdštejnského paláce. S Prahou se v duchu rozloučí 5. června při vyhlídkové plavbě po Vltavě, minutu před půlnoci pak letadlem OK 418 zamíří zpět do Soluně.
       Členové KPŘ se s Karlem Čížkem setkali při úvahách o výstavě jeho díla v Praze. Nadšenou podporovatelkou této myšlenky ve výboru KPŘ byla Marie Chrisostomidu. Nečekaná, pozdní zpráva o příjezdu Karla Čížka do Prahy neumožnila jeho přivítání v Čechách po více než sedmdesáti letech členy klubu, malou náhradou byla alespoň návštěva pana Karla Čížka dvěmi členy výboru KPŘ.
       Hotel Swaiger našli vyslanci klubu poměrně snadno. Leží v Praze 6, v Bubenči, na styku Swaigerovy, Wolkerovy a Gotthardské ulice, obklopen letitými kaštany. Ten muž, ten muž výrazné, moudré tváře, oděn v barvách země, řecké země, tmavě olivové, bílé, pískové, černé, který právě vystoupil z hotelu na sluncem zalitý chodník, to byl mohl býti on, Karolus Tsizek, jehož by rádi poznali osobně. Ano, přikývne s lehkým úsměvem na otázku, zda oslovují Karla Čížka, zároveň s překvapením, odkud o něm vědí. Vše se vysvětlí, fotí se, usedá k hovoru. O jeho životě, literární práci, o úskalích překladů českých básní do novořečtiny, jazyka těžkého, bohatého, o výstavě jeho díla v maďarském Miškolci, napřeskáčku, jak zvědavá pamět návštěvníků chce doplnit své mezery. Co překlad Bezruče? Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst, až bude růst nade mnou tráva... Bez zaváhání plynou se rtů překladatele verše řecké, o slovo, dvě za slovem českým, v podobné melodii větné. Dnes se hodně překládá volným veršem, já se snažím dodržet i rým, když se to nedaří, jdu raději od toho, říká Karel Čížek. Překládal Čapka, Olbrachta. Má rád Seiferta, ten mu poslal s věnováním svou knihu Všechny krásy světa. Což ihned vyvolá vzpomínku na stejný verš z Prodané nevěsty. Škoda, že jsem neviděl Kampu, dům básníka Holana, povzdechne si Karel Čížek. Jeho slova novořecká jsou tu a tam podtržena mírným pohybem levé dlaně a vějířem prstů. Modré oči laskavé a zasněné. Zahrádka před hotelem se noří do stínu, slunce ještě dosáhne přes střechu do Gotthardské, blíží se však čas rozloučení. Karel Čížek očekává ještě návštěvu Marie, která ho provázela Prahou. Však právě přichází. Tak tedy sbohem a díky, byť rozloučení bolí. Evcharisto poli, a na shledanou v Řecku!

Mgr. Milan Konečný