Řecké děti v Jugoslávii 1948–1960

       RISTOVIĆ, Milan, 1998. Dug povratak kući. Deca izbeglice iz Grčke u Jugoslaviji 1948–1960. [Dlouhý návrat domů. Dětští uprchlíci z Řecka v Jugoslávii 1948–1960.] Beograd: Udruženje za društvenu istoriju, Čigoja štampa (217 s. + 8 s. fotograf. příl., angl. a řec. resumé).
      This review presents a book by Milan Ristović (2000b), a well-known historian from Yugoslavia and a professor at the Belgrade University. Milan Ristović has made use of the rich material found in Yugoslavian archives in order to shed more light upon the history of the 24,000 Greek refugee children who, disregarding their emotional and material needs and their own will, were dragged into the ideological and political struggle of the 1940s and 1950s, were separated from their parents and their homes, and had to suffer both physically and psychologically. Ristović’s historiographical and documentary study, which focuses on political, legal, social and psychological aspects of the historical events, gives us a complex image of the fate of the 2,000 children who found themselves in Yugoslavia without parents or relatives, and could not grow up in natural conditions.
      “Cožpak nesou i děti vinu za hřích svého otce?” Tímto výmluvným mottem a zároveň citátem z Euripidovy Médey uvádí svou studii “Dlouhý návrat domů” Milan Ristović, známý srbský historik a profesor historie na Bělehradské univerzitě.
      M. Ristović se ve své práci dlouhodobě zaměřuje na události druhé světové války na území jihovýchodní Evropy, na německou politiku v té době, na osudy jugoslávských Židů atd. Několik svých prací (Ristović, 1996 resp. 1997a, 1997b, 1999 a 2000a) věnoval i problematice související s řeckou občanskou válkou ve vztahu k Jugoslávii. K jeho pracím na toto téma patří i “Dlouhý návrat domů”, studie z roku 1998, která vyšla také v anglické verzi (Ristović, 2000b).
      Ve své studii M. Ristović odkazuje na početnou jugoslávskou a zahraniční odbornou literaturu, se kterou pracoval, nenajdeme ale odkazy na řecké odborné texty a prameny. Studie však vychází především z rozsáhlého výzkumu historických pramenů uložených v jugoslávských archivech. M. Ristović používá a cituje nejen oficiální dokumenty, ale uvádí například i úryvky z dopisů řeckých dětí jugoslávským státním orgánům a organizacím nebo části výpovědí žen, které vedly skupiny řeckých dětí do emigrace. Tím se Ristovićova práce v jistém smyslu přibližuje pracím L. Papadopula (1998, 1999), nemá však jejich beletristické ladění a zůstává historiografickou studií. Vůbec celý Ristovićův text má několik rovin, několik perspektiv – např. se čtenář dovídá nejen o mezinárodněpolitickém pozadí událostí, ale také o tom, jaká byla společenská a materiální situace v jednotlivých dětských domovech. Časté citace z dobových dokumentů také ukazují, jak se o pojednávaných událostech mluvilo a jak se hodnotily ve své době. Celá studie má silně dokumentární charakter a čtenáři podává o událostech komplexní obraz. Dokumentárně-informační pasáže jsou uzavřeny obecnějšími úvahami a závěry, které nejčastěji najdeme na konci jednotlivých kapitol a v epilogu.

      Kniha je rozdělena na tyto části:
- Úvod
- Příchod. Jugoslávie jako tranzitní země
- Příjem dětí a zakládání dětských domovů
- Rezoluce Informbyra a její následky pro situaci dětských uprchlíků z Řecka. “Čistky” učitelů
- “Vzpoury” v domovech
- Před Spojenými národy
- Dlouhá příprava návratu
- Brána je otevřená: začátek a průběh repatriace
- Od Bulkesu do Alma Aty a zpátky
- Epilog
- Přílohy (obs. údaje o repatriacích z archivních dokumentů)
- Summary (anglické résumé)
- Perilipsi (řecké resumé)
- Rejstřík (osobních jmen a zeměpisných názvů a pojmů)
- Seznam zkratek
- Fotografická příloha

      Odchod dětí z Řecka
      Evakuace dětí z válkou postižených oblastí severního Řecka byla oboustranná, tj. byla organizována jak stoupenci levicové “Prozatímní vlády” (PDKE), tak i pravicovou aténskou vládou. Vláda v Aténách rozhodla, že děti z válečných oblastí budou shromažďovány v táborech na bezpečném místě, šlo o tábory královny Frederiky, do kterých bylo umístěno kolem 15 tisíc dětí. Do tzv. lidovědemokratických zemí bylo celkem evakuováno přibližně 24 tisíc dětí. Děti tak byly zachráněny, ale zároveň – jak zmiňuje a ukazuje ve své studii P. Hradečný (2000, s. 35) – mnohé byly zajištěny pro politický režim.
      Jaké byly motivy evakuace? M. Ristović nám je přibližuje s pomocí historických dokumentů. Vidíme, že evakuace byla iniciována PDKE z racionálních i ideologických důvodů a že to byla organizovaná akce. M. Ristović však cituje i výpovědi žen, které vedly skupiny dětí za hranice Řecka (s. 44nn.), a na základě výpovědí se nám ukazuje, že uprchlictví nebylo vždy organizované, ale někde i živelné a spontánní. Dělo se pod tlakem permanentní bídy, hladu a strachu; představme si například, že četné vesnice a dokonce – jak uvádí jedna z žen-průvodkyň – i skupiny dětských uprchlíků byly ostřelovány letadly pravidelné řecké armády. Jedním z motivů evakuace byl i strach z toho, že po ústupu DSE (vojenských jednotek PDKE) budou děti z ustoupených území odvedeny do táborů královny Frederiky. Toto byl i argument pro rychlou evakuaci dětí, PDKE se snažila evakuovat děti dříve, než je odvedou “monarchofašisté” – na někdejší členství řecké královny Frederiky z Braunschweigu ve spolcích Hitlerovy mládeže bylo ze strany PDKE nezřídka poukazováno. M. Ristović dokládá, že se děti z Řecka staly nástrojem propagandy jak PDKE, tak aténské vlády která obviňovala PDKE a lidovědemokratické státy např. z “pedhomazomatu” a “dehelenizace” a těmito slovy evokovala mezi řeckým obyvatelstvem “národněhistorická traumata”.
      Evakuace dětí proběhla vlastně i za cenu roztržení rodin (pokud dítě už rodiče neztratilo ve válce). M. Ristović uvádí na základě historického pramene, že zvl. ve slavomakedonských vesnicích západní Makedonie dávali rodiče své děti z vlastní vůle. V ostatních oblastech byli rodiče přesvědčováni a děti byly odvedeny i proti vůli některých rodičů.
      Dále M. Ristović popisuje, jak se Jugoslávie zapojila do evakuace dětí z Řecka jednak coby tranzitní země, jednak jako země azylová. M. Ristović cituje zprávu Petrose Rusose, delegáta KS Řecka v Jugoslávii, adresovanou generálu Markosovi, kde se zmiňuje, že jugoslávské úřady nechtějí posílat do jiných lidovědemokratických zemí makedonské děti z Řecka, ale jsou ochotné je přijmout. Od 30. března 1948, kdy přijel do Bělehradu první transport dětí z Řecka, byly děti umisťovány do dočasných i trvalých azylových domovů, které měl na starosti Jugoslávský červený kříž (JČK).
      Počet dětí, které emigrovaly do Jugoslávie, není znám – z důvodů, na které M. Ristović poukazuje, je vidět, že přesnou evidenci nebylo možné vést. Počet dětí byl velký a problematický a děti musely být rychle převáženy do jiných zemí. V péči JČK však zůstalo přes dva tisíce dětí, které byly bez rodičů. Umístěny byly do 12-ti domovů v Srbsku (např. Bela Crkva), Chorvatsku (např. Crikvenica) a Slovinsku (např. Šent Vid). Ve druhé kapitole M. Ristović popisuje a porovnává situaci jednotlivých domovů, uvádí i místa, odkud řecké děti pocházely, a jména těch, kdo je do Jugoslávie přivedl.
      Ve Vojvodině se vedle dětských domovů nacházely i dvě řecké obce – Gakovo u města Sombor a Bulkes, srbochorvatsky “Buljkes” a dnes “Maglić” u města Bački Petrovac. Bulkes byl od 18. století osídlen Němci, kteří museli po druhé světové válce odejít. V roce 1945 se stal základnou bývalých členů řecké ELAS, kteří nepřijali Varkizskou dohodu (na jejím základě měla být ELAS, vojenská složka levicového protifašistického odboje, odzbrojena). Bulkes se stal řeckým městečkem a centrem řecké emigrace v Jugoslávii.

      Roztržka Tita se Stalinem a situace dětských emigrantů
      V prostřední části své knihy věnuje M. Ristović pozornost dětem v domovech JČK, kterých tam začátkem roku 1949 bylo cca 1700 (ve stejné době žilo přes 9 tisíc dětí z Řecka s rodiči, a to převážně ve Vojvodině a v NR Makedonii). Situace dětí v domovech se totiž výrazně změnila po politickém střetu kolem rezoluce Informbyra v létě 1948. Od té doby byly vztahy KS Řecka a KS Jugoslávie kritické, protože KSŘ se v roztržce mezi Stalinem a Titem přiklonila na Stalinovu stranu.
      V dětských domovech docházelo kvůli jugoslávsko-sovětské roztržce ke konfliktům mezi učiteli, M. Ristović detailně popisuje několik konfliktů a ukazuje, že do popředí se dostala i národnostní a jazyková otázka. Řekové podporovali politiku KSŘ, zatímco Makedonci byli spíše projugoslávští. Makedonští učitelé obviňovali řecké učitele, že dětem pomlouvají Jugoslávii a jugoslávskou vládu a že makedonské děti učí v řečtině a nikoli makedonštině. Obviňován byl i sám Nikolas Georgiadis, který byl jediným odborným pedagogem z Řecka a kterému byla centrálou EVOPu (Řeckého výboru “Pomoc dítěti”) v Budapešti svěřena organizace vzdělávání dětí z Řecka v Jugoslávii. Řečtí učitelé přišli do domovů z Bulkesu, byli negativně přijímáni ze strany makedonských a jugoslávských učitelů a byli z politických důvodů nahrazováni. Komuna v Bulkesu, která podporovala politiku KSŘ, byla nakonec v září 1949 rozpuštěna a její členové převezeni do Československa. Tam – jak se dovídáme od P. Hradečného (2000) – byli tito lidé, kteří museli Jugoslávii opustit z ideologicko-politických důvodů, paradoxně považováni za politicky nespolehlivé a bylo s nimi tak i zacházeno.
      Konflikty mezi učiteli a odvolání Georgiadisovy skupiny děti těžce snášely – vztah dětí k vychovatelům a učitelům, kteří jim vlastně nahrazovali rodiče, byl totiž velmi silný a platilo to i naopak. M. Ristović věnuje v příslušných kapitolách velkou pozornost psychice dětí – jejich rodiče byli často v jiné zemi, v dopisech je vybízeli k odporu proti JČK a jugoslávským úřadům, ve které děti ztratily důvěru, děti vnímaly jugoslávsko-sovětskou roztržku jako zradu věci DSE, jejich “náhradní” rodiče byli z domovů odvoláváni, děti byly neustále přesunovány, procházely obdobím dospívání a hledání vlastní identity a jejich psychika byla poznamenána válečnou a uprchlickou zkušeností. Napjatá situace se vyhrotila, když došlo ke vzpourám starších dětí. Jednotlivé případy nepokojů, okolnosti jejich vzniku a pokusy jugoslávské strany situaci řešit popisuje M. Ristović. Nepokoje v domovech – reakce dětí na svou životní situaci a snahy vzít svůj osud do vlastních rukou – utichly v roce 1951.

      Repatriace
      V posledních kapitolách se M. Ristović věnuje mezinárodní politice a zejména problémům při mezinárodních jednáních o repatriaci, resp. předání dětí rodičům nebo příbuzným žijícím v jiných zemích. Nesmírné politické úsilí mělo svůj první výsledek v květnu 1950, kdy se uskutečnila první “repatriace” (8 dětí) a jejím cílem byla Austrálie. Transporty do “západních” zemí (Řecka, Austrálie, Kanady, USA), které probíhaly do roku 1954, vyvolaly prudké negativní reakce zemí sovětského bloku, avšak jak nás upozorňuje M. Ristović, na druhou stranu bylo vyřešení otázky “repatriací” prostředkem ke zlepšení vztahů mezi Jugoslávií a “západními” zeměmi. Po normalizaci jugoslávsko-sovětských vztahů po roce 1956 byl stejný efekt očekáván od akce slučování rodin v rámci východoevropských zemí.
      M. Ristović se podrobně zabývá problémy s uskutečňováním “repatriací”, šlo například o potíže s verifikacemi žádostí a s identifikací dětí, o problém vzájemné důvěry jednotlivých státních a mezinárodních organizací, o mediální obraz repatriace a jeho dopad ve společnosti, o otázku vlastní vůle dětí (zajímavé je, že některé děti projevily vůli zůstat v Jugoslávii) atd. M. Ristović například uvádí, že návraty do Řecka nebyly provázeny žádným veselím, jak bychom možná předpokládali – mnohé děti se vracely do horších životních podmínek, čekalo je horší hmotné zabezpečení i menší možnosti vzdělávání. Někteří rodiče projevili překvapení nad dobrým stavem dětí, avšak i starosti s jejich výchovou v ekonomicky nepříznivých podmínkách. Řekům se také nelíbilo, že některé děti mluvily makedonsky, a na všechny děti bylo pohlíženo jako na nakažené komunizmem. Řecký tisk se také nestavěl k repatriacím jednoznačně pozitivně a někdy naopak působil z hlediska zlepšování řecko-jugoslávských vztahů dokonce kontraproduktivně.

      Závěr
      Řecké děti tedy byly zataženy do politicko-ideologických bojů jednak mezi Východem a Západem (zvl. Řeckem), jednak mezi Jugoslávií a zeměmi sovětského bloku. Historie dětských emigrantů v Jugoslávii se však lišila od historie řeckých dětí v jiných lidovědemokratických zemí – díky politické pozici Jugoslávie mohly být repatriovány anebo se shledat se svými rodiči a příbuznými na Západě už po dvou až desíti letech. Je ale otázka, do jaké míry byl osud dětských emigrantů v Jugoslávii příznivější, protože byť jen jediný rok dětství znamená pro život člověka velmi dlouhou dobu. Děti byly odloučeny od svých rodičů a domovů, musely bezmocně trpět jak fyzicky, tak psychicky. M. Ristović si ve své historiografické studii všímá více aspektů popisovaných událostí – politických, právních, sociálních i psychologických – a podává nám tak komplexní obraz o dvou tisících dětí v jugoslávských dětských domovech; vidíme také, kolik “umělých”, historicky a kulturně determinovaných politických a ideologických překážek zabránilo dětem vyrůstat v přirozených podmínkách.
      Na závěr poznamenávám, že Ristovićova práce přichází z poválečného jugoslávského prostředí v době, kdy mnoho dětí i dospělých z bývalé Jugoslávie začalo sdílet s řeckými emigranty podobný osud. Historie se tedy opakuje. Považuji za neštěstí, že životní osudy oněch 24 tisíců dětí z Řecka (nebo miliónů lidí s podobnými osudy nejen v bývalé Jugoslávii, v Čečensku, Afghánistánu, východním Timoru, Vietnamu, Turecku, Iráku, Arménii, Palestině,...) nenašly své místo v našich učebnicích dějepisu nebo vyprávěních starších. Překvapení, hrůza a strach, které se u nás objevily po zářijových událostech v roce 2001 ve Spojených státech, pak jen ukazují na nevědomost lidí, kteří žijí v ráji a netuší, že zlo a lidské utrpení má dlouhou a nepřetržitou historii, že se děje a dělo se i dříve a že se nedívali dobře kolem sebe. Jak můžeme potom k dobrému změnit věci, které pro nás vlastně neexistují? Historie se tedy opakuje – i z nevědomosti a nezájmu.

      Literatura

• HRADEČNÝ, Pavel, 2000. Řecká komunita v Československu, její vznik a počáteční vývoj (1948–1954). Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
• PAPADOPULOS, Lysimachos, 1998. Pedhia tis Thyelas. Děti bouře. Praha: Nemesis.
• PAPADOPULOS, Lysimachos, 1999. Nostimon Imar (Imera Epistrofis). Nostimon hémar (Den návratu). Praha: Nemesis.
• Ristović, Milan, 1996. Jugoslavija i građanski rat u Grčkoj (1945–1950). [Jugoslávie a občanská válka v Řecku (1945–1950).] In Balkan posle Drugog svetskog rata. Zbornik radova sa naučnog skupa. Beograd: Institut za savremenu istoriju, s. 71–85.
• Ristović, Milan, 1997a. Jugoslawien und Burgerkrieg in Griechenland (1945–1950). In Thetis. Mannheimer Beiträge zur klassischen Archäologie und Geschichte Griechenlands und Zyperns, Band 4. Mannheim.
• Ristović, Milan, 1997b. Eksperiment Buljkes: “grčka republika” u Jugoslaviji 1945–1949. [Experiment Bulkes: “řecká republika” v Jugoslávii 1945–1949.] In Godišnjak za društvenu istoriju, IV, 2–3.
• Ristović, Milan, 1999. Mali rat na jugoslovensko-grčkoj granici 1945–1950. [Malá válka na jugoslávsko-řecké hranici.] In Vojnoistorijski glasnik 1–3.
• Ristović, Milan, 2000a. Kriza oko priznanja Markosove “Privremene vlade” i Jugoslavija (decembar 1947 – januar 1948). [Krize kolem uznání Markosovy “Prozatímní vlády” a Jugoslávie (prosinec 1947 – leden 1948).] In Jugoslovenski istorijski časopis 1–2.
• Ristović, Milan, 2000b. A Long Journey Home: Greek Refugee Children in Yugoslavia 1948–1960. Thessaloniki: Institute for Balkan Studies.

Marián Sloboda
marian.sloboda@seznam.cz>