Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy

       Odysseas Elytis, vlastním jménem Alepudelis, pochází z okrajové oblasti helénského světa, stejně jako N. Kazantzakis z Kréty, šířeji podobně jako J. Seferis z maloasijské Smyrny dokonce z maloasijské Mytilény, odkud na Krétu přišli básníkovi rodiče. Odysseas se zde narodil 2.11.1911. Brzy po osvobození Kréty z turecké nadvlády roku 1912 se rodina odstěhovala do Atén, kulturního centra řeckého státu. První básnické pokusy Elytisovy pocházejí už z doby jeho gymnazijních studií, nepřekvapí nás tedy, že básník nedokončil studia práv, aby se mohl věnovat literární činnosti. Letní prázdniny za studií trávíval na různých egejských ostrovech a smyslové vjemy, které zde na něj zapůsobily - moře, slunce, světlo, modrá barva jasného nebe - se staly základními a trvalými motivy jeho poezie. Ony pocity se v Elytisově poezii brzy spojily s působením francouzského surrealismu. Dokládají to i motta prvních Elytisových sbírek Orientace (1936, Prosanatolismi) a Vodní hodiny neznáma (1937, I klepsydra tu agnostu) vybrané z veršů A. Rimbauda a A. Bretona. Spolu s dalšími řeckými surrealisty se Elytis stal spolupracovníkem literární revue Nea Grammata (Mladá literatura), která publikovala překlady moderní evropské poezie. Na Elytise působil nejvíce P. Eluard. Je snad básníkův pseudonym variantou tohoto jména? Nebo si je zvolil proto, že podobnými hláskami začínají slova Ellada, Řecko, eleftheria, svoboda a elpis, naděje, jak na to básník naráží v jednom ze svých veršů?

       Mezníkem v Elytisově životě i v jeho literární orientaci se stala válka. Básník se jako podporučík účastnil roku 1940 po přepadení Řecka Itálií bojů na albánské frontě a zážitky z této události hluboce ovlivnily jeho poezii. Poema Hrdinský žalozpěv nad poručíkem padlým v Albánii (1945, Asma iroiko ke penthimo ja ton anthypolochago chameno stin Alvania) je inspirována folklórními řeckými žalozpěvy nad zemřelými (tzv. charondika), ale je zároveň oslavou řeckého hrdinství a touhy po svobodě. V závěru básně je smrt hrdiny spojována s optimistickým motivem velikonočního vzkříšení:

Řekové v temnotách ti ukazují cestu:
SVOBODO
radostí nad tebou teď slunce pláče
Ptáčci, vy dobří ptáčci, zde končí Smrt!
Druzi, mí dobří druzi, zde začíná Život!
Tam v dáli už bije křišťálový zvon:
Zítra, zítra, zítra: Vzkříšení Páně!

       Už v této skladbě čerpá Elytis nejen z folklórní, ale i z náboženské tradice východního křesťanství, jak tomu bude později ještě v daleko větší míře v básni "Hodno je" (Axion esti).

       Po válce přijímá básník místo programového ředitele aténského rozhlasu, ale ještě před koncem občanské války (1948-1949) odchází jako mnoho jiných řeckých intelektuálů do Paříže. Zde se stýká s francouzskými básníky a malíři, sám byl tvůrcem koláží, ale roku 1952 se vrací do vlasti, jejíž inspiraci považoval pro svou literární činnost za nezbytnou. "Vůbec mě nezajímá mimořecký (exoelladikos) prostor. Mne podněcuje nový helénismus, nový helénský mýtus", napsal později ve stati Nový řecký mýtus v revui Eolika grammata (Aiolská literatura). V Řecku pak znovu působil ve správě různých kulturních institucí.

       Nejslavnější Elytisova skladba Axion esti vyšla roku 1959, pracoval na ní celé desetiletí 1948-1958. Roku 1960 byla báseň oceněna řeckou státní cenou za lyrickou poezii. Podobně jako verše mnoha jiných řeckých básníků zhudebnil známý řecký hudební skladatel Mikis Theodorakis roku 1964 i tuto skladbu. Častým zhudebňováním poezie jako by moderní řecká lyrika navazovala na antickou lyriku, mélickou poezii, spojenou vždy s hudbou. Tato tradice i dnes přibližuje často myšlenkově hluboké a nesnadné básnické dílo širokým vrstvám.

       Skladba "Hodno je" spojuje ve svých verších celou řeckou historickou i básnickou tradici od starověku (vložený zlomek ze Sapfó) přes biblické ohlasy a podněty z byzantských hymnů (12. píseň oddílu Pašije odpovídá metrickou stavbou jedné části Romanova hymnu Akathistos), řeckou lidovou píseň až k novodobé řecké poezii (Solomos, Kalvos, Palamas, Sikelianos). Dlouhá tradice básnického jazyka obohacuje i Elytisovy výrazové možnosti.

       Název básně Axion esti odpovídá v latinské liturgii výrazu vere dignum est (vpravdě hodno jest). Na východě je tento výraz jednak začátkem preface liturgie Jana Zlatoústého, ale i počátkem oslavného velkopátečního hymnu (Epitafios thrinos):

Hodno jest chválit Tebe, dárce života,
který jsi na kříž rozepjal ruce,
který jsi rozdrtil moc Nepřítele.
Hodno jest chválit Tebe, Stvořitele všehomíra,
Tvé utrpení zbavilo útrap nás,
nás ze zkázy jsi zachránil.

       Základní prvky tohoto velkopátečního hymnu jsou i základními stavebními kameny básně "Hodno je": Genesis (stvoření světa a života) - Pašije (utrpení) - Doxastikon (oslava vítězství a spásy). Uvedený velkopáteční hymnus je i klíčem k pochopení básně jako oslavy vítězství života nad smrtí. V oddílu Genesis oslavuje Elytis zrození Básníka (Poiétés od slovesa poió, činím, tvořím) jako Tvůrce, který existoval od věků už před stvořením světa, a stvoření "malého světa", jímž je Řecko. Tak vzniká vzájemný vztah básníka a prostoru, který je mu dán a stává se jeho posláním. Druhý díl Pašije opěvuje utrpení jednotlivce i Řecka v době války. Třetí částí Doxastikon (Gloria) skladba vrcholí oslavným hymnem (megalynarion), který čerpá motivy z byzantského hymnu Akathistos (hymnus zpívaný vstoje), věnovaný Bohorodičce, a to z té jeho části, která rovněž nese název Axion esti. Tento název přísluší zároveň athoské ikoně Bohorodičky, uctívané jako ochránkyně Řecka. Všechny tyto souvislosti napovídají čtenáři, že má báseň chápat jako oslavu Řecka, jeho přírody, jeho dějin i jeho hrdinství.

       Celou skladbou se táhnou tři linie - osobní, národní a všelidská - které jsou vedeny z hlediska proměny starého světa v obnovený lepší "čistý" svět. Podobné ideje se objevovaly už v některých dřívějších Elytisových sbírkách, v nichž je obnovení světa chápáno jako výsledek působení Erótu, láska, čistý cit, světlo spolu úzce souvisejí. Zvláště tyto myšlenky mají velmi zřetelné paralely ve verších Paula Eluarda. Ve struktuře skladby Axion esti mají význam i určitá čísla. Je to především číslo tři a jeho násobky - tři díly skladby, v druhé díle čest "čtení", připomínajících liturgická čtení z evangelií, dvanáct ód a osmnáct žalmů. Dalším významným číslem je sedmička - sedm "biblických" zpěvů části Genesis jako paralela k sedmi dnům stvoření, při čemž začátek Genese se prolíná s prvními slovy Janova evangelia. V Elytisově "mýtu" splývá starozákonní Bůh-Stvořitel kosmu s Janovým Stvořitelem Slova-Logu, ale i s řeckým Héliem, který má platónské rysy jako idea nejvyššího Dobra. Pokud Pašije symbolizují utrpení řeckého národa za druhé světové války, za albánského tažení, za německé a italské okupace i za občanské války, pak třetí díl vyjadřuje optimistickou vizi návratu ideálního lepšího světa. Závěr je oslavou poezie a básníka jako jejího tvůrce: básník je Ión, onen maloasijský Řek, který je prvním řeckým i evropským básníkem (Homér) i filozofem (iónská filozofie), ale i Pygmalión, který natolik miloval krásu umění, že Afrodité dala život jeho soše ženy, do níž se zamiloval.

       Hlubokou zašifrovanost skladby dokazuje i rozsáhlý komentář, který vypracoval řecký filolog T. Lignadis: k 1500 veršům a šesti čtením básně napsal komentář o třech stech stranách textu, v němž interpretoval každý jednotlivý verš, zjišťoval jeho význam, prameny a paralely.

       Další Elytisovy sbírky mají názvy charakteristické pro jeho vidění světa: Slunce První (1943, Ilios o Protos), Šest a jedna výčitka svědomí pro nebe (1960, Exi ke mia typsis ja ton urane), Strom světla a čtrnáctá krása (1971, To fotodendro ke i dekati tetarti omorfia), skladba, kterou kritici charakterizovali jako "metafyziku světla", zvukomalba v ní má ještě větší význam než tomu je ve skladbě Axion esti. Významnými v Elytisově tvorbě jsou i sbírky Slunce, veliké slunce (1971, Ilios o Iliatoras) a Píseň lásky (1972, Ta ro tu erota). Velkou scénickou skladbou je Maria Nefeli (1978, M.N.), v níž se střídají hlas básníkův a hlas mladé dívky. Na rozdíl od dřívějších básní je děj této skladby situován do jakýchsi moderních měst, tématem je boj o politickou moc, vzpoura mládeže a uniformita světových velkoměst. Ve sbírce Deník nespatřeného dubna (1984, Imerologio enos atheatu apriliu) začíná básník uvažovat o smrti, o protikladu existence jednotlivce a kosmického trvání světa, historického času a věčnosti. Tyto úvahy vrcholí ve sbírce Elegie Oxopetry (1991, Ta elegia tis Oxopetras), v níž smutek z konečnosti života je vyrovnáván očekáváním velké cesty mimo smysly vnímatelný svět do světa, v němž "září slunce, jež nezapadá". Krátce před svou smrtí dne 18.3.1996 vydal Elytis ještě sbírky Zahrada iluzí (1995, O kipos me aftapates) a Na západ od smutku (1995, Dytika tis lypis).

       Ve světové poezii zůstane Elytis především básníkem řeckého světla a slunečního jasu, jako by se v jeho verších ozývala ozvěna jednoho kratičkého zlomku z básnířky Sapfó: "Láska k slunci mi dala tento krásný a zářivý los".

Prof. PhDr. Růžena Dostálová