Třicáté výročí skonu básníka Jorgose Seferise

    Východní břeh Středozemního moře a jeho zázemí patřily už od dob první řecké kolonizace k řeckému kulturnímu světu, po rozpadu říše římské pak patřila tato oblast dokonce k mocenskému a kulturnímu centru řeckého světa. Zde, v maloasijské Smyrně (turecky Izmir), se narodil 13. března 1900 v rodině profesora mezinárodního práva S. Seferiadise syn Jorgos. Vyrůstal v rodinném kruhu širokých kulturních zájmů, v němž začal psát již ve čtrnácti letech své první verše. Otci byla nabídnuta katedra na athénské univerzitě a tak rodina odešla do hlavního města ještě před maloasijskou katastrofou, totiž porážkou Řeků při maloasijském tažení. Události s ním spojené sledoval Jorgos Seferis během svých studií jen ze vzdálené Paříže, přesto na něho těžce působily. Je pozoruhodné, že porážka, která postihla Řecko politicky i ekonomicky, stala se inspirací na poli kulturním a dala vzniknout celé literární tzv. maloasijské škole. Stala se i jedním z prvních podnětů pro básnické dílo Seferisovo: strnulé a zmrzačené sochy a sloupy, prázdné a rozbité domy, vyschlé studny, lodi vyhnanců bloudící po moři jsou obrazy a symboly, které se vždy znovu objevují v Seferisově poezii jako znaky bezdomoví, vykořeněnosti a frustrace, v básních z meziválečného období nabývající až charakteru předzvěstí nové války. Při studiích v Paříži poznal Seferis různé proudy bohaté francouzské literatury, dadaismus a surrealismus, verše G. Apollinaira a P. Eluarda, povídky S. Mallarméa a P. Valéryho, ale nezapomíná ani na řecké tradice. Už v raných básních se objevují reminiscence na Homérovu Odysseu, na Pindara i na renesanční krétské epos Erotokritos, ale i ohlasy řeckých lidových písní. Lyrické nadání dalo už některým veršům Seferisova mládí takovou zpěvnost, že zlákaly hudebního skladatele M. Theodorakise k jejich zhudebnění. Jsou to známé písně Na skrytém břehu (Sto perijali to kryfo), Já prožil jsem svůj život, Květy na skále a V mořských jeskyních. Teprve básní Studna (Sterna) z roku 1932 nabyla Seferisova poezie osobitého charakteru a rázu, který předznamenal jeho další vývoj, směřující k symbolismu. Studna je symbolem oka trvale otevřeného a bdělého, které pozoruje koloběh světa a života věčně směřujícího k smrti. Tento odvrat od hravé milostné lyriky k filozofické reflexi bývá spojován s vlivem díla anglického básníka T. St. Eliota, z jehož prací Seferise nejvíce upoutala báseň Pustina prostupováním přítomnosti a minulosti, historie a mýtu. Tuto skladbu Seferis později i přeložil. V roce 1935 vydává sbírku Mythistorima (český název Legenda nebo Román), považovanou za jakousi symbolickou, veršovanou autobiografii jeho niterného života. Pustinou je tu Seferisovi samo Řecko, jehož slavná minulost je příliš těžkým dědictvím i břemenem a svědectvím o nestálosti lidského díla. Občanským povoláním Seferisovým byla diplomatická služba. Započal ji v Londýně. Tam utěšoval stesk po slunné vlasti návštěvou sbírek řeckých plastik v Britském muzeu, dovezených sem kdysi lordem Elginem nebo pohledem na obrazy Domenika Theopula - El Greca. Básně z let 1928-1937 shromáždil ve sbírce Cvičný sešit (Tetradio jimnasmaton). Pro básníkův pocit věčné cesty, plavby je příznačný název rozsáhlé třídílné sbírky Palubní deník (Imerolojio katastromatos), obsahující básně z let 1937-1953. Třetí díl této sbírky je věnován Kypru.
    Za druhé světové války se Seferisův subjektivní pocit vyhnanství stal objektivní realitou. V té době odchází básník s vládou svobodného Řecka na Krétu a s postupem války do Středomoří dál do Alexandrie a do Jižní Afriky. Po osvobození se vrací do vlasti, dostává se mu čestného doktorátu na anglických a amerických univerzitách. V roce 1963 je vyznamenám jako první Řek Novelovou cenou za své literární dílo. Přijal tuto cenu jako vyznamenání, které lidstvo dává celé řecké literatuře a jejímu téměř třítisíciletému vývoji, jejímu humanismu a víře ve spravedlnost. Po nástupu vojenské diktatury v Řecku se Seferis odmlčel a stáhl do ústraní. Teprve v roce 1970 na žádost skupiny mladých autorů zúčastnil se básní na motiv jedné staré kyperské legendy manifestačního sborníku Osmnáct textů. Koncem března 1971 dovršil Seferis své literární dílo básní Po aspalathech, inspirovanou opět řeckou minulostí. Námětem je mýtus z Platónovy Ústavy a ideou myšlenka spravedlnosti a spravedlivého trestu, jehož dojde každé zlo. V Řecku vyšla tato báseň až po autorově smrti, nejdříve vyšla v autorově francouzském překladu v Le Mondu, jemuž zároveň poskytl interview, v němž shrnul své přesvědčení: "Řek musí celou svou duší bojovat, aby v sobě překonal minulost. Podívejte se zde dole na pahorek, na který přivedla Athéna Erínye na konci Oresteje. Na témže pahorku mluvil apoštol Petr o Neznámém bohu. A ty bodláky tam ještě níže, jmenují se aspalathy, ty tam byly už za času Platónových. Hovoří o nich ve své Ústavě. Procházíme se mezi chrámy civilizace, která zanikla, ale má poezie se nevztahuje k minulosti, nýbrž hovoří o dnešních věcech. Odkazy na minulost jsou zároveň odkazy na dnešní realitu."
    Jorgos Seferis zemřel 19. září 1971. Jeho pohřeb se stal - podobně jako rozloučení s básníkem K. Palamasem za nacistické okupace - masovou demonstrací proti diktatuře. Řecký lid, zvláště mládež, jej na poslední cestě doprovodil zpěvem jeho básně Na tichém břehu. Stuha věnce, věnovaného politickými vězni, nesla optimistické verše: "Ještě jen krátce a spatříme mandloně kvést...".

    Členové Klubu přátel Řecka a Řecké obce v Praze si památku řeckého básníka Jorgose Seferise připomněli ukázkami z jeho díla, které přednesla herečka Tatjana Medvecká, řeckými písněmi v podání řeckých hudebníků (Janis Kapnistis a Kiriakos Kiriaku) a úvodním slovem profesorky Růženy Dostálové na setkání uskutečněném v předstihu již v prosinci minulého roku v nabitém, aplaudujícím sálku restaurace Diogenes.

PhDr. Růžena Dostálová, říjen 2001