Řekové v českých zemích 1948-2000

Z úvodu k chystanému knižnímu příspěvku k dějinám řeckého obyvatelstva českých zemí.

V řeckých dějinách jsou rozlišována několikerá období šíření jeho obyvatelstva z různých podnětů do sousedních zemí a světadílů, z nichž dvě novověká, řecké vystěhovalectví 18. a 19. století a masová emigrace 20. století se méně či více dotkly i českých zemí. V 18. a 19. století vznikají řecké diaspory v Itálii, v zemích habsburské monarchie, k nimž patřily i země české, totiž Čechy, Morava a Slezsko, dále ve Velké Británii, Francii, Egyptu a Indii. Tehdy se řecké přistěhovalectví projeví v českých zemí jen okrajově. Příchod jednotlivých obchodníků můžeme snad rozeznat v protokolaci jejich obchodních firem u směnečného a merkantilního soudu v Praze v Knize firem tureckých poddaných. Z dosud osmanské Makedonie přichází v 19. století do Čech ku příkladu výrobci balkánských sladkostí. Tak v roce 1886 se usazuje v České Lípě Georg Kocar z Ochridu, aby zde vedl obchod kandovaným ovocem, tureckým medem a limonádou. Ve 20. století má řecké přistěhovalectví do českých zemí podobu pohnutější, totiž velké migrační vlny z let 1948-1949, vzedmuté občanskou válkou 1946-1949. V té době však slyšíme též o vypovídání Řeků žijících na území Československa třeba již z dob rakousko-uherských. Nová emigrace není pozoruhodná svým podílem na celkovém počtu helénského obyvatelstva žijícího mimo území Řecka, odhadovaném na 4 miliony osob, významná je podílem na vnitropolitickém a ekonomickém dění českých zemích a etnogenezi jejich obyvatelstva.

Námětům z dějin současnosti řecké národní skupiny v českých zemích jsou věnovány dobové reportáže deníků a týdeníků a fotoreportáže a dokumenty ČTK a Krátkého filmu, zejména články a obrazový materiál o příchodu zubožených řeckých dětí z oblastí občanské války v letech 1948 a 1949 a jejich z pohledu vnějšího pozorovatele šťastném pobytu v nových domovech v ČSR, považovaných za přechodné, do vítězství povstalecké DSE. Porážkou DSE se pobyt řeckých dětských a po nich následujících dospělých exulantů v ČSR změnil v dlouhodobý, s každoročně opakovanou novoroční nadějí na brzský návrat do vlasti. První snaha o literární zachycení dějin řecké emigrace vznikla vprostřed tohoto etnika. Ústřední rada odborů byla v červnu 1960 požádána KSŘ - Stranickou organisaci v ČSR o finanční pomoc na vydání publikace v nákladu 4.000 výtisků, chystané na říjen až listopad 1950 a zachycující život Řeků v Československu za deset let emigrace. Měla pojednat příjezd emigrace, její přijetí a péči o ni, o nemocné a invalidy, zařazování do práce a učebních oborů, její tehdejší sociální složení, vzdělání a kvalifikaci, první dojmy z ČSR, péči o řecké děti v domovech, jejich výuku mateřskému jazyku. Měla též obsahovat fotografie z příjezdu Řeků, zvláště dětí. Fotografie mladší měly ukázat první vyznamenané pracovníky v průmyslu a zemědělství, text měl mít údaje o nově získaných kvalifikacích, o dělnických přípravkách pro studium na vysokých školách, o změně v sociální, původně převážně rolnické skladbě emigrace, o počtu zlepšovatelů a nejlepších pracovníků. Samotné kapitoly měly být věnovány životní úrovni Řeků v Československu, zvláště po roce 1953, kdy si emigranti nakoupili vlastní nábytek a bytová zařízení, masově politické práci, kulturní a sportovní činnosti. Publikace chtěla být žánrově různorodá, měla obsahovat i příspěvky emigrantů, rozhovory s nimi, ukázky jejich literární tvorby [SÚA Praha, Fond ÚV KSČ F 100/3 sv 144 aj 560 l. 24, 26]. Leč publikace nevyšla, přípravný materiál je nezvěstný, takže musíme než litovat ztráty použitých pramenů vyprávěcích a zejména obrazových. Řecká minorita v Československu vyhotovila z podnětu KSŘ v roce 1982 řecký strojopis tzv. modré knihy (podle barvy vazby) "I POLITIKI PROSFIJES STIN TSECHOSLOVAKIA" (Politická emigrace v Československu), která je sama osobě historickým pramenem ke stavu poznání vlastních dějin řeckého exilu a náhledu politické representace řeckého exilu na sebe sama.

Pro nepřístupnost archivních fondů se česká vysokoškolská pracoviště soustředila alespoň na etnografické studium života Řeků v Československu, pracující metodou terénního výzkumu. Antula Botu, absolventka Katedry etnografie a folkloristiky FFKU v Praze, přinesla ve své diplomové práci z roku 1978 "Etnografické studium Řeků v ČSSR" vůbec první obraz Řeků v českých zemích v pohledu současné etnografie, který napojila na starší zájem evropské a české etnografie o život v Řecku a obecný úvod z dějin Řecka. Studenti Katedry etnografie a folkloristiky FFUK v Praze se podíleli v 70. letech na terénním výzkumu ÚEF ČSAV v Praze, jehož dotazníky nejsou dosud zpracovány, vznikly z nich však příspěvky s řeckou problematikou dr. Ivy Heroldové na konferencích v březnu a listopadu 1978, věnovaných novodobému osídlení českého pohraničí. Diplomová práce absolventky FF UJEP v Brně Sofie Danielidu se stala součástí odborné literatury jen zprostředkovaně, přes společný příspěvek Sofie Danielidu a Jaroslava Maňase "Řecká rodina v českém prostředí", zveřejněný 1986 ve Zpravodaji KSVI, vydaném ÚEF ČSAV v Praze. Vysokoškolská pracoviště vydala další práce koncem 90. let 2O. století. Diplomová práce "Příchod řeckých emigrantů" Jannuly Zanetaki vznikla v roce 1996 na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze pod vedením doc. PhDr. Vladimíra Nálevky. Její samozřejmostí je jasný předěl mezi prameny a literaturou a vlastní studium archivní, totiž zpřístupněného fondu Mezinárodní oddělení ÚV KSČ. Její předmět studia má kapitoly Občanská válka v Řecku - širší souvislosti, Řecká emigrace v Československu, Řecká etnická skupina - kulturní a společenský život. Problém usídlení Řeků není v souladu s prameny pojat jako osídlování československého pohraničí, ale odděleně jako péče o řecké děti od roku 1948 do předpokládaného skončení občanské války a rozmístění řeckých politických emigrantů v roce 1949 do shromažďovacích středisek a poté do převážně zemědělských sídel v okrese Žamberk, Jeseník a Krnov, v roce 1950 rozšiřování řeckých příslušníků do průmyslových oblastí v krajích Hradec Králové, Olomouc, Ostrava a Brno, v roce 1951 do dalších krajů. Proti textově obsáhlému pojednání o řeckých dětech je pojednání o dospělých řeckých příslušnících zúženo převážně na statistické přehledy.

"Řecká a makedonská národnostní menšina u nás", diplomová práce Jaroslava Otčenáška z roku 1997, studenta 5. ročníku Etnologie/Kroatistiky má ve vlastním předmětu práce kapitoly Řecká občanská válka, Emigrace Řeků a Makedonců z Řecka Cílový prostor usídlení uprchlíků, Političtí uprchlíci v českém prostředí - problematika akulturace a asimilace, Česko-řecké kulturní spolky, Reemigrace Řeků a Makedonců, Problematika reemigrantů v Řecku.

Diplomová práce "Kulturní adaptace a identita řecké skupiny v Praze" Kláry Čermákové z roku 1999 na oboru Obecné antropologie v Institutu základů vzdělanosti University Karlovy v Praze je založena na studiu starší literatury a na vlastním terénním výzkumu. Obsahuje statě Východiska česko-řeckých vztahů, Příchod Řeků do tehdejšího Československa, Řecká rodina, Výběr manželského partnera, uzavírání sňatků, Křtiny, Pohřeb, Řecká kuchyně a skladba jídel, Společenský život a jeho význam pro řeckou skupinu v Praze.

Vydavatelství Masarykovy university v Brně vydalo v roce 1998 rozsáhlou historickou práci Ivana Dorovského "Makedonci žijí mezi námi". Na pomezí odborné a umělecké literatury stojí dvě díla Lysimachose Papadopulose, vydaná v řeckém a českém znění "Pedia tis thyellas - Děti bouře" z roku 1998 a "Nostimon imar - Den návratu" z roku 1999 s úvodem řeckého básníka a novináře Spyrose Vergose. L. Papadopulos byl pracovníkem řeckého výboru EVOP, jeho údaje se zřejmě opírají o prameny vzniklé z činnosti tohoto výboru, nejsou však v práci uvedeny. Pro mistrovský jazyk jejich vzpomínkových, povídkových částí litoval básník S. Vergos, že není takto umělecky pojato celé dílo.

Prvním syntézujícím pohledem na počátky dějin řecké minority žijící na území České republiky je studie Pavla Hradečného "Řecká komunita v Československu, Její vznik a počáteční vývoj (1948-1954)", vydaná v Praze v roce 2000 v řadě Studijní materiály Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Vztahuje se chronologicky na počáteční etapu dějin řecké minority, ohraničenou příchodem řeckých dětí v roce 1948 a odchodem prvních repatriantů v roce 1954. Nepředpojaté hodnocení historických událostí, pilné studium archivní, poznámkový aparát, edice vybraných dokumentů a členěné přehledy Archivní prameny, Publikované archivní prameny, Ostatní prameny, Odborná literatura, celý tento vědecký přístup povyšují studii na úroveň, jež by napříště měla být samozřejmostí dalších počinů české historiografie, věnovaných látce z dějin řecké národní skupiny v českých zemích. Předmětem chystané knihy je nástin odchodu řeckého obyvatelstva do exilu v zemích sousedících s Řeckem v průběhu a po skončení občanských válek 1944-1946 a 1946-1949 a popis jeho další poutě čili imigrace do českých zemí, jeho společenského a politického života v těchto zemích, úsilí o zachování kulturní identity a národního povědomí i následné migrace po roce 1950, přičemž zcela zvláštní kapitolou je osud řeckých dětí v českých zemích. Označením řecká emigrace (imigrace) je zde míněn pohyb řeckého obyvatelstva v nejširším slova smyslu, přičemž uvnitř této migrace můžeme nalézti lid různého jazyka a původu z různých historických míst Řecka. Setkáme se tedy též s výše uvedenými rozpornými pojmy "Makedonec", případně "Slavomakedonec" a "makedonská" emigrace. Jsou odvozeny od zeměpisného pojmu Makedonie ve významu vztahujícím se k tzv. Egejské Makedonii jako jednomu z dějišť řeckého osvobozeneckého hnutí za 2. světové války a potomní občanské války 1946-1949, která zasáhla jak do osudu jeho většinového helénského obyvatelstva, tak do osudu jeho slovanského obyvatelstva. Jsou to pojmy ryze pramenné, v chystané knize slouží jen k postižení historické skutečnosti takzvaného "slavomakedonského" podílu na řeckém odboji, řecké občanské válce a příchodu řecké, převážně helenofónní a slavofónní, méně již jinojazyčné emigrace do Československa a její vnitřní skladby, jak jí tehdy chápala řecká emigrace sama jako svou neopakovatelnou přítomnost, nikterak se nevztahují k době potomní. Slavofónní obyvatelstvo pracovalo v exilu na svém národním sebeuvědomění zejména péčí o svůj slovanský jazyk. Nenazývá se však nadále Slavomakedonci, nýbrž jen Makedonci. V politických cílech Komunistické strany Řecka nenacházíme původní program Kominterny. K otázce "Makedonců" opakuje v roce 1956 N. Zachariadis, že jednotlivé národy se rozhodnou, zda zůstanou v řeckém státním celku nebo se osamostatní, až bude Řecko svobodné. Řecký stát pojem Makedonec ve významu slovanský obyvatel Egejské Makedonie neuznává. Makedonci (Makedones) jsou obyvatelé oblasti zvané Makedonie, dvojjazyční, slavofónní a helénofónní (slavófoni tě ellinófoni). Současná řecká publicistika používá pojem Slavomakedonci (Slavomakedones) rovněž v souvislosti s programem Kominterny a KKE z roku 1924 a účastí slovanského obyvatelstva v armádě ELAS a hnutí SNOF od roku 1943 [Kasimatis 1999]. V prohlášení Srbska, Řecka a Bulharska z doby po rozpadu FLRJ, že v Makedonii žijí jen Srbové, Řekové a Bulhaři, ožil starý přístup srbský a bulharský, považující slovanské obyvatelstvo Makedonie za Srby nebo Bulhary a makedonštinu za nářečí srbské či bulharské. Zcela nový přístup Bulharska se projevil v uznání makedonštiny za odlišný jazyk a v ochotě uzavřít v roce 1999 s Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií běžné mezistátní smlouvy. Makedonštinou je jinak míněn nezaujatými filology samostatný novodobý spisovný slovanský jazyk.

Anthula Botu,
březen 2001