Po stopach transportu 1949

Po stopách řeckého transportu 1949

Terénní výzkum v obci Krhanice dne 15. 10. 2000

   Na počátku dnešního výzkumu je snad nálada blížícího se dne všech zemřelých, který nám připomněl zasutou archivní zprávu z roku 1950, že ÚV KSČ se zabýval otázkou hrobů řeckých příslušníků, pohřbených v Krhanicích. K tomu se nápadně váže záznam, že do železniční stanice Kerhanice přijela 4.11.1949 ve 21.00 první část transportu řeckých uprchlíků v počtu 200 mužů, 340 žen a 380 dětí a 5.11.1949 v 6.15 jeho druhá část o síle 417 mužů, 413 žen včetně těhotných a kojicích a 35 dětí, aby po přestupu do nákladních aut a autobusů pokračovali v cestě do shromažďovacího střediska Lešany. Byl to vlastně třetí sled řeckých uprchlíků, uvytovaných v Lešanech, neboť před nimi přijelo do Lešan již 1.9.1949 celkem 1221 Řeků a 2.9.1949 dalších 1200 Řeků.
   Otázku Krhanic a Kerhanic rozluštil snadno místopisný slovník. Železniční stanice se správně jmenuje Krhanice, leží na trati Praha - Čerčany. Otázky další rozluští snad výlet do Krhanic samých. Jsou tam dosud dochovány hroby prvních řeckých zemřelých? V jaké je najdeme podobě? Ví o nich někdo v Krhanicích? Ví vůbec někdo v místě, že sem v listopadových dnech roku 1949 přijelo 1785 Řeků? Vlak z Prahy do Krhanic nás unáší překrásným sázavským údolím, hluboce zaříznutým do krajiny, v jehož obrazu se střídají skály, podzimem zbarvené lesy, pohledy do údolí i do úzkého koryta tratě utopené v lese, která několikráte mizí v tunelu, aby se vynořila a otevřela zcela jiný pohled. Řekům z Ipiru se musela tahle kopcovitá příroda líbit, připomínajíc jejich hornatou domovinu. Za Jílovém u Prahy se krajina otvírá do šíře, projíždíme Kamenným Přívozem, pak Prosečnicí, kde se rozpomeneme, že se tu léčilo pár Řeků, po ní je konečně Krhanice s maličkým nádražíčkem.
   Paní výpravčí není zdejší, o Řecích v Krhanicích nic neslyšela. Sama je z Vysočiny. Ví něco o zámku Heralci u Kutné Hory, tam se Řekové učili česky. Jeden se v Heralci taky oženil s místní Češkou. Krhanický hřbitov je u silnice, ve směru na Čerčany, to nemůžete přehlédnout. Krhanice končí, začíná obec Chrást nad Sázavou. Minuli jsme jej snad? Jen jděte dál, kyne další tázaná osoba. A už jej vidíme, či poznáváme, podle jediného kovového kříže, vyčnívajícího nad vysokou kamennou zdí kol bílé budovy bez věžičky. Vstupujeme rozechvěle na posvátnou půdu posledního odpočinku. Shledáme zde hroby řeckých občanů? Nikde jediného řeckého nápisu. Naštěstí zastihneme zde pamětnici, která nám ochotně vysvětlí: Právě tady byli Řekové pochováni, co jsou ty dva kamenné dvojhroby a mezi nimi úzký rov s uhrabaným pískem a další v druhé řadě za nimi, ale nikdo o ně nejevil zájem, nevyplatil je, tak propadly a místa byla prodána. Stojíme nad hroby č. 35 a 36 v jedné řadě, nad hroby č. 22 a 23 v druhé řadě, vzpomínáme na jména zemřelých, známých nám z archivních kartoték.
   Dne 23. 9. 1949 zemřela ve věku 68 let v nemocnici v Praze Atina Alamati, která byla pohřbena v Krhanicích. Dne 26.11.1949 zemřel v Lešanech ve věku 40 let Apostolos Kačaras. Dne 18.12.1949 zemřela v Lešanech ve věku 50 let Christina Saranti. Dne 24.12.1949 zemřel v Lešanech další Řek ve věku 85 let. Dne 31.12.1949 zemřela v Lešanech ve věku 35 let Polixeni Steriopulu. V blízké Prosečnici zemřeli v plicním sanatoriu další dva Řekové. Jsou taky pohřbeni v Krhanicích?
   Od místních jsme snad seznali, proč mrtví Řekové z Lešan nejsou pohřbeni v Lešanech a proč krhanický hřbitov není v Krhanicích. Zdejší kostel a hřbitov byly na kopci v osadě Chrást, patřící kdysi k obci Krhanice. V roce 1945 byl starý hřbitov z hygienických důvodů uzavřen a zřízen nový, na prosluněné stráni v Chrástu nad Sázavou, společný pro obě obce. Řekové nebyli pohřbeni v Lešanech, neboť lešanští pohřbívají do Netvořic. Nebo do Neveklova? není si náhle naše informátorka jista. Postojíme ještě chvíli u hrobu sovětských vojáků, pokloníme se památce národní umělkyně Jiřině Šejbalové u hrobu č. 164 a vracíme se do Krhanic. Hledáme někoho, kdo si pamatuje na příchod Řeků. Obec leží větším dílem za tratí, u nádraží byly v roce 1949 dva tři domy. Právě tady by mohl bydlet nějaký svědek událostí z roku 1949. V domě pod nádražím se zahradou a hospodářskými budovami se pamatují, že na hřbitově byly v době jejich dětství hroby Řeků, ale o jejich příchodů nevědí nic. V Lešanech byli za války francouzští zajatci. Ležely ve vojenském cvičném prostoru, jehož středem byl Neveklov a hranicí Vltava a Sázava. Ještě po válce byl v Lešanech tábor nucených prací, než přišli Řekové. Snad by o nich mohla něco vědět Maruška v hostinci, ta je o něco starší, mohla by si pamatovat více. Vracíme se k nádraží, k nejbližšímu domu přes ulici, k hostinci v čísle 53. Tady se paní Marie Šmídová okamžitě rozpomene. Ano, pamatuji si na příchod Řeků velmi dobře. Bylo mi tehdy třináct let. Nádraží bylo celé bílé, vysypané vápnem. Čekali na ně pracovníci Červeného kříže. Řekové vystoupili z vlaku, ten měl nákladní i osobní vagony, do kterých snad foukalo ze všech stran, byli všichni v černém, na nohou jakési trepky, boty nesli přehozené přes rameno. Byl to smutný pohled. Tady nastoupili do autobusů a odjeli do Lešan, do dřevěných baráků za řekou. Pamatuji si velmi dobře znamenalo velmi silně, dodnes je vidět v tváři vypravující soucit s utrmácenými poutníky. Podrobnosti setřel čas. V Řecku chodí vdovy v černém, vzpomínka tedy souhlasí s touto skutečností. Jak byli oděni muži? Měli vojenské uniformy? Jak děti? Všichni byli v černém, opakuje posmutněle paní Marie. Pečoval někdo o hroby Řeků? Nebyly zanedbané, zdejší hrobník vždy posekal trávu, ale květiny na ně nedonesl nikdo. Tehdy se vyprávělo, že Řekové pohřbívají zvláštním způsobem. Dávají mrtvým do rakve boty. To vzbudilo pozornost. U nás oblékneme nebožtíka do šatů, ale bez bot, do rakve dáme květiny.
   Podvečerní vlak nás unáší zpátky do Prahy. Sázavská údolí zapadají do tmy, na obzoru září obrysy kopců na podložce z červánků. Tu si uvědomíme, že Řekové z té krásy nemohli nic vidět, přijeli v listopadu kol deváté, za tmy. Potěšilo kouzlo Sázavy alespoň unavené poutníky z ranního vlaku? Nebo z transportů zářijových? Ti na smrt unaveni spočinuli zanedlouho v cizí jim zemi. Beze jmen na svých rovech, zapsali se dnes do našich srdcí. Hlavou se nám honí vzpomínka na poslední z prvních řeckých hrobů, s uhrabaným pískem, kde není český náhrobní kámen, ale jakoby řízením osudu nadále místo pro kámen či kříž řecký: zde leží první z tisíců, jež nedočkali se návratu v slunnou Heladu.

Mgr. Milan Konečný
Mgr. Anthula Botu
28. 11. 2000